Účel světí prostředky

Zpráva z čundru. Moje děti ušly 17 km. UŠLY 17 KM!!!!!!! Máme za sebou víkend s kolegy mého muže. Překrásné místo na Rabštejnsku, takový schovaný ráj na zemi a uprostřed něj v malém údolíčku nad potokem dlí malý čundrácký přístřešek, uvnitř střechy díra na kouř z ohně, nad ohništěm rošt. Matyáš nadšen. Vaří polévku z borových větviček, Terezka bloumá po lese a já spokojená a vybavená buřty z www.nakupzfarmy.cz. Bez éček. V batohu čokokokosky od Zemanky, chleba z Góvindy, prostě pohoda. Nějak jsme všichni krásně tolerantní k tomu, čím já se živím a já pozoruji bez jediného komentáře Michalův lančmít na pánvi, lečo a asijské polévky v ešusech ostatních dětí. Ta nostalgie. Chleba s paštikou, lečo z konzervy. Vlastně mně to ohromně baví. A vzpomínám na dětství, kdy mi máma opékala maso z konzervy jako výjimečnou lahůdku a sbíhají se mi sliny.

A tak si tak jdeme druhý den na výlet, moje dítě, co neušlo za celou zimu víc než 3 kilometry ke Smetáku, fňuká už za druhým stromem, že ho bolí nohy, ale nějakým zázrakem dojde až na Rabštejn. To ještě, chudák, netuší, že ho zpátky čeká ještě aspoň 10 km. V rámci mého cvičení nekontrolovat dovolím dětem všechno, je přece čundr, nehodlám se trápit smaženým sýrem v restauraci – jediné hospodě široko daleko, kde nemá smysl hledat zdravé jídlo. A když něco nemá smysl, zásadně to nedělám.

Cesta zpátky plyne dobře, až 3 km před cílem Matyáš začne stagnovat. Ne, už dál nepůjde, ani 10 metrů, nemůže, noha ho bolí tak příšerně, že pláče, spíš ječí a moje motivační kecy o posledních pár krocích (myšleno pár pouhých kilometrů), tečou kolem jeho uší bez povšimnutí. Začínám ztrácet naději (a hlavně nervy).

Tomáš s mým mužem Martinem sedí na okraji lesní cesty a pobaveně sledují moje rodičovské (ne)dovednosti. A pak Tomáš dostane fantastický nápad. Vytáhne ze dna batohu pytlíček M&M’s a zamává jimi Matyášovi před uplakaným obličejíčkem. Ten se rázem rozsvítí, zapomene na šílenou bolest nohy a natahuje dlaň. Tak. Jsem v pasti. Lentilky vážně nesnáším. Patří na mém seznamu potravinářských katastrof na nejvyšší příčku (hned vedle nanuků Nogger). A já se teď mám snad rozhodnout, že to nedopustím?

Ale kdeže. To víte, že dopustím. A ještě ráda. Matyáš s Terezkou a větší Terezkou putují jako malí oslíci za mrkvičkou. Holky se tím baví a on úplně smrtelně vážně stojí na nohách jen díky těm parádně barevným (a barveným) kuličkám – jak Tomáš vyčetl ve 100g výrobku pouhých 68g cukru. Co 250 metrů obdrží jednu do dlaně a spokojeně dotáhne poslední 2 kilometry. A já musím přiznat – promiňte mi zase ten výraz – že mi pro jednou lentilky M&M’s opravdu zachránily pr… zadek. Jak říká moje milá sousedka, někdy účel prostě světí prostředky.

Komentáře