Okénko jedné obyčejné výživové poradkyně

A je to. Můj šestiletý syn se vzbouřil. Zelenina je pro něj sprosté slovo. Babičce pláče na rameni, že chce, aby maminka vařila stejně jako ve školní jídelně (maminka se radši nedívá na jídelní lístek u družiny, protože by dennodenně propadala zoufalství). Ještě před večeří protáhne čumák na můj indický dahll s rýží basmati (který vždycky jedl s chutí) a prohlásí, že to za žádnou cenu jíst nebude. A kváskový chleba s lučinou vyhandlí ve škole za bílou housku tučně namazanou taveným sýrem a gothajem. GOTHAJEM!!! Babička je partyzán a s Matyáškem vyráží na lov do Jednoty, kde pod rouškou laskavosti (maminka by ti to nekoupila), vybírají párek, jeden mooooc dobrý jahodový jogurt a krabičku tiktaků. Dva dny po střevní chřipce.

Tak tohle nedám. Věším svoji milovanou práci na hřebík a odcházím do kauflandu za kasu. Víc nezvládnu. Probírám to s manželem, babička zarytě tvrdí, že to přeháním a že Martin (rozuměj můj muž), taky vyrostl na rohlíkách a paštice. Nutno podotknout, že netuší, jak moc jiné rohlíky a paštika to tehdy byly. Ale svým způsobem má pravdu.

A řešení? (Moje milé kolegyně ve Well mně do Kauflandu nepustily a trvají na tom, abych to nějak vyřešila a tu situaci pak sdílela s vámi)

To ještě nevím, bude to na seriál.

Dneska část první:

Stežuju si Martinovi. Co mám dělat? On je systemik. Vidí věci jinak než já. A dá mi radu, za kterou bych ho umlátila paličkou na maso (aspoň by našla využití, u nás řízky klepeme málokdy).

Kačko, budeš to muset pustit.

Xxxxxxxxxxxxxxxxx

Ty křížky znamenají něco ve smyslu: nechtějte vědět, co následovalo. A když jsem se uklidnila, musela jsem uznat, že má naprostou pravdu. Tlak vytváří odpor. Tlačila jsem příliš. Moje dítě se postavilo na odpor. Pomůže tomu, že budu tlačit víc? Ne. Pomůže tomu, že jako hlídací pes od této chvíle budu vyzvídat, co u babičky jedli ke svačině? Ne. Pomůže tomu, když ještě striktněji narvu do jeho jídelníčku tunu lokální, sezónní bio zeleniny, nad kterou on ohrne nos? Ne.

A tak kapituluji. Nakoupila jsem po dvou letech šunku od kosti (97% masa) a housky (na ty úplně bílé jsem si ještě netroufla, ale počkejte, já to dám). Namazala máslem. Přidala rajčátka. Víte, ty nezralý, z Kauflandu. Přesně ty, co cestovaly tisíce kilometrů a obsahují tak mínus tři a půl živiny. Tak přesně ty.

A když jsem ho vyzvedávala ze školy, krabička od svačiny byla prázdná. Úplně prázdná.

A dostala jsem jednu úplně velikou, krásnou a obrovskou pusu.

(A protože ještě nevím, jak to bude dál, napíšu vám to, až to vědět budu)

Pěkný den,

Katka

Komentáře