Jíme hlavou

Jíme hlavou?

Bloumám. Když nemám úkol, s nikým si nepovídám, nemám konzultaci ani se nic neučím, zásadně bloumám. Vypouštím svoje myšlenky na nekontrolovatelné špacíry do minulosti, plánuju vzdálenou budoucnost, jsem úplně všechno, jen ne tady a teď. Všichni guruové světa, zachraňte mne! – přítomný okamžik je pro mě pojmem tak vzdáleným, že dosažitelnější je snad i výchova mých dvou dětí k tomu, aby se neládovali velikonoční koledou (a opravdu jsem se snažila se na ně „netvářit“) od rána do večera.

A tak se často přistihuji, jak jsem snědla oběd a jaksi jsem si nestihla všimnout, že jsem vůbec jedla. Ale vymyslela jsem při tom rekonstrukci bytu a vymalování, promluvila si v duchu s mým drahým manželem o nadcházejícím víkendu, zkontrolovala v hlavě diář na příští týden. A dozlatova upečené kuře se salátkem zmizelo v mých útrobách, aniž bych ho stihla pozdravit.

Takže zpátky na stromy, říkám si, takhle by to teda nešlo. Páč můj učitel psychologie výživy Marc David říká, že jíst a být u toho plně přítomen, je základní předpoklad k tomu, abychom z toho jídla taky něco získali. A abychom pak v deset večer nemuseli vyžrat ledničku. Nadto studie ukazují, že když se u jídla ještě k těm všem myšlenkám v hlavě třeba juknete na zprávy, což já osobně nedělám, protože bych měla rovnou žaludeční vředy, vstřebá se vám až o 70% méně živin, než když víte, že jíte. A co. Nebo aspoň tušíte.

Takže jarní výzva (tak se to dneska na fcb dělá, ne? Ty cvičící výzvy na x dní…), přátelé!!!

Vyberte si snídani, oběd nebo večeři, to je mi šumák, a jedno jídlo zkuste sníst tak, že opravdu budete sedět u stolu, budete si bádat nad tím, cože to máte za dobrotu, kdo to vypěstoval nebo vyrobil, odhrnete bordel, co nechaly na stole děti (znáte to taky?), uprostřed toho chaosu si zapálíte svíčku, vypnete hlasy všech okolo pobíhajících stvoření ve své hlavě a chvíli si prostě užijete ten přítomný okamžik u jídla. Což? 21 dní po sobě? Tak schválně, kdo to dá?:)

Komentáře